Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jen málo kapel dokáže nastolit tak dusnou atmosféru, jako LLNN. Je v tom až apokalyptická temnota, syrovost a intenzita. Třetí album „Unmaker“ podtrhuje vzestupnou tendenci jejich kompozičních schopností. I tady dochází k ostrému střetu hlomozných kytarových ploch a riffů, které Christian Bonnesen velmi často používá jako nástroj pro budování tlaku. Kytary mívá rozostřené za míru čitelnosti a melodické linky přenechává syntezátorům. Skladeb jako je „Obsidian“, kde je nějaký nosný kytarový riff, je velmi málo. Vůbec to ale nevnímám jako chybu alba. Bonnesen jen svůj nástroj používá trochu jiným způsobem, než jiní.
Celá deska má poměrně hodně zrnitý zvuk, který narušují hlavně některé čisté klávesové rejstříky, ostře díky tomu vyčnívající z hlukových monolitů, jež buduje kytara. Ačkoliv klávesy občas znějí zvukem, který by bylo možné označit za retro, v koloritu celku odvádějí skvělou práci. Dá se říci, že na nich stojí většina celkové atmosféry a mnoho melodických motivů.
Vedle natlakovaných explozí, které bičuje hysterický vokál, tu jsou i ambientní, dronové nebo noisové elementy. Ty budují zvukovou špínu, v níž celá deska plave. Musím přiznat, že jsem si při poslechu mnohokrát vzpomněl na poslední desku TODAY IS THE DAY, která má místy podobně bezútěšnou atmosféru.
Základem aktuální desky je stále sludgemetalová bažina, která přechází do grindcoreových extrémů. Pokud LLNN zvolní tempo, tak jen proto, aby přišla zneklidňující mezihra, jenž je předzvěstí, že se za chvíli strhne intenzivní burácivé peklo. Takovou skladbou je například „Interloper“. Ten začíná nervózní až postrockovou linkou, co vás zavede až do téměř industriální drtikolné mechaniky, která nebere zajatce.
Třetí album LLNN je šumivá, hrubozrnná a trochu nemilosrdná deska. Je dusná a depresivní. Ve svých náladách silně intenzivní v tom, jak na člověka působí. Hoši jsou jednou z mála kapel, která dokáže do temného brutálního hardcoreu propašovat klávesy tak, aby mi to nevadilo. Ba naopak, udělat z nich svoji nejsilnější zbraň. Sdílím s nimi vášeň pro sci-fi žánry a oni dokáží tvořit zvukovou složku k těm nejtemnějším tématům vědeckofantastického světa. Samotný motiv alba koketuje se zneužíváním technologie, která ohýbá lidstvo. Děsivé může být už jen to, že když se nad těmi tématy zamyslíte hlouběji, dojdete k názoru, že už to vlastně dávno není sci-fi.
Třetí album LLNN je šumivá, hrubozrnná a trochu nemilosrdná deska. Je dusná, depresivní a ve svých náladách silně intenzivní v tom, jak na člověka působí.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.